Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shetlandský ponny-staré písemné záznamy

17. 10. 2008
Od pozdějších nálezů kostí ze skandinávských smetišť v Jarlshofu (datovaných do 13 století po Kristu) neexistují další záznamy o ponících až do začátku písemných zpráv s Ubaldiniho krátkým komentářem o jejich malé postavě (vizte kapitolu 1) z poloviny 16. století. Potom je mezera až do začátku 17. století. Od té doby se poníci objevují v různých zprávách a popisech, většinou od návštěvníků ostrovů, kteří si všímají nejenom jejich velikosti ale také jejich odvahy, síly a tvrdosti. Shrnou-li se tyto zprávy, dávají jakousi představu o důležitosti poníků pro ostrovní ekonomiku a jak významnou roli hráli v životě ostrovních obyvatel.
Shetlandské zákoníky (smolné knihy) zaznamenávají přečiny, týkající se poníků počínaje rokem 1602, většinou ve formě rozsudků za nezaplacení koupeného zvířete, za krádež a za používání cizího poníka k nošení rašeliny, aniž by za to bylo zaplaceno. Obzvláště zajímavý je výňatek z knihy "The Lating Court of Zetland" (Latinský? soud na Shetlandech) datovaný 18. srpna 1612, který vykládá půvabným jazykem té doby některé podrobnosti (Zákon o jízdě na koních cizího člověka a ostříhání jejich ocasů a pokuty vybírané za tyto zločiny. Zákon konstatuje, že je to o jízdě na cizím koni bez povolení a o následcích, překlad budeme muset svěřit specialistovi na angličtinu té doby). ... Další pokuty byly ukládány podle počtu farností, kterými zloděj na poníkovi projel!
Ostříhání poníkova ohonu bylo považováno za hrubou urážku a hrubý přestupek. "A kdokoli by se pokusil nebo byl chycen jak stříhá koni cizího člověka ohon, ... jako zloděj". Nebylo to jenom proto, že to zvíře zohyzdilo a zbavilo je ochrany před počasím ale i proto, že v populaci, kde těžká chudoba byla velice rozšířena, byly žíně ze hřívy a z ocasu cenným zbožím. Rybářství bylo životně důležitou kopaničářského živobytí a hříva se splétala na rybářské šňůry. Tato činnost přetrvává až do dneška. Podle knihy Johna R. Tudora The Orkney and Shetlands, která vyšla okolo roku 1883, úředník skutečně zjišťoval, že by každá domácnost měla evidovat všechny šňůry z koňských žíní, ktyeré se nalézají v jejím vlastnictví. Nezdá se, že by pokuty za "půjčování" poníků tuto praxi odstraňovaly. O více než 200 let později Sir Walter Scott písemně zaznamenává, že:
Spousty chlupatých, poníků s dlouhým hřbetem a krátkýma nohama divoce pobíhá po rozlehlých slatinách. Skutečně existuje právo individuálního vlastnictví těchto zvířat ... Když ale jakýkoli kolemjdoucí příležitostně takového poníka potřebuje, neváhá a použije prvního, kterého se mu podaří chytit nasadí mu ohlávku a jede na něm až kam považuje za potřebné. Potom zvíře pustí, aby si našlo cestu zpět jak jenom umí.
První podrobná zpráva o ponících jako takových pochází ze začátku 18. století, kdy Reverend John Brand navštívil Ostrovy a podal o nich rozsáhlou a vyčerpávající zprávu v "A Brief Descruption of Orkney, Zetland, Pentland Firth ans Caithness. [Stručný popis Orknejí, Shetland, Pentland Firth a Caithness]. Napsal:
Mají jakýsi druh malých koní, které nazývají Sheltie ? 21. řádek kap. 3. str.26 ?: na druhou stranu jsou menší než koně na Orknejích, někteří jsou vysocí jenom 9 ?Nives? nebo dlaní a mají-li výšku 11, jsou považováni za veliké koně. A přestože jsou tak malí, jsou plni energie a života a často někteří, kteří nejsou tak velcí jako ostatní, se snaží dokazovat, že jsou ti nejsilnější. I když některé z nich unese člověk v náručí , unesou takového člověka a jeho ženu, sedící za ním na vzdálenost 8 mil a zase zpátky. V létě, v zimě nejsou pod střechou ale běhají po horách, někdy ve stádech.
Až když jsou v zimě bouřky tak prudké, že nemohou najít potravu, se stupují s kopců, když je moře v odlivu a žerou mořské rostliny (podobně jak to dělají ovce). Tyto zimní bouře a nedostatek píce je tak oslabuje, že nenabudou své plné síly před svatým Janem, 24.června, kdy jsou v nejlepší kondici. Dožívají se pozoruhodného věku 26, 28 i 30 let a jsou dobrými jezdeckými koňmi ještě ve 24. Budou o to energičtější a budou žít déle, když začnou pracovat až ve stáří 4 let. Černí jsou považováni za nejodolnější ?pyeds?;
Studený vzduch a neúrodnost hor, na nichž se pasou a tvrdé podmínky, nichž jsou využíváni mohou být důvodem, proč jsou tak malí, protože větší koně po přenesení do krajiny tohoto charakteru by ve velmi krátké době degenerovali. A vskutku, na tomto případu můžeme pozorovat moudrost prozřetelnosti při jejich putování četnými slatinami, kde tito lehcí koně procházejí, zatímco větší a těžší koně zapadají. Skáčí velice mrštně přes příkopy, jdou nahoru dolu příkrými mechovitými stržemi nebo kopci s těžkým jezdcem na zádech, na což se mohu dívat jenom s obdivem. Dokonce jsem je viděl šplhat do svahů po kolenách, když nemohli výšku jinak překonat. Takže naše koně, i když malé, přece všestranně použitelné.
Gilford v "A Historical Description of Zetland" [Historický popis Shetland] v roce 1733 také poukazuje na velikost a sílu poníků a na nedostatky, jimiž trpí za krutých zim. Vjednom jednoduchém odstavci nabízí vysvětlení obtíží, jimž musí čelit jak poníci, tak i lidé - potíže, které jak se ukazuje mají hluboký vliv na chov na Shetlandech. Píše:
Bezpochyby se cizinci budou divit jak málo péče se věnuje těmto ovcím a koním, kteří jsou tak užiteční a prospěšní. Důvodem je, že chudí obyvatelé používají všeho svého úsilí, aby nalezli potravu a přístřešek pro své osly a krávy, bez nichž nemohou žít; a v tuhých zimách mnoho z nich umírá na nedostatek krmiva, takže nebudou moci naložit svým ovcím a koním, dokud nenajdou více času na vylepšení země.
Většina obyvatel ostrovů vede kopaničářský život, který by se současnými slovy dal popsat jako "zemědělské životní minimum". Někteří, jak už bylo poznamenáno dříve, přidávají ke svým skrovným možnostem rybaření. Kopaničáři jsou majiteli svých domů, které obvykle stojí na malé parcele (?"in-bye" nebo "in-toom" land?) o velikosti většinou několika akrů (1 akr ~ 40 arů). In-bye půda (může to být oplocená?), která je většinou bídné kvality se používá po pěstování polních plodin a v zimě k "ustájení oslů, používaných na orbu a krav, chovaných na mléko, máslo atd. Navíc má každá malá skupina kopaničářů právo na obecné pastviny či "Scattalds" [což má cosi do činění se zemědělskou daní]. Jsou to většinou neoplocené pahorkovité krajiny, často pozoruhodně daleko od kopanic, kde jsou ovce a poníci ponecháni, aby se o sebe sami starali a pásli se na drsných rostlinách, kde je jenom najdou. Bohužel, i když se někteří kopaničáři snaží nabídnout jim jakési krmení ve formě trávy nebo brambor, mnozí zde umírají hladem. Ne snad pro uvážlivé opominutí ale z čiré nemožnosti potravu najít.
Edmomstone popisuje ve svém "A View of the Ancient and Present State of the Zetland Islands" [Pohled na starodávný a současný stav Shetlandských ostrovů] beznadějné vzdálenosti, které někteří musí urazit ve svém úsilí o přežití. Když sníh zůstává dlouho ležet, přibližují se k domům a zdá se, že pokorně žádají o pomoc, majíce za jisté, že podpora nikde jinde není k nalezení. Několik málo odvážnějších jedinců proniká v noci na políčka a zničí obilí.
Poníci těchto dnů stráví většinu svého času na pastvinách (scattalds) a odvádějí se, jenom když je zapotřebí dopravy nebo donášení rašeliny (hlavní palivo) během léta. Pro kopaničáře to byly dny kruté chudoby, jak zaznamenal Gifford, kdy peníze většinou vůbec neexistovaly a výměna zboží byla samozřejmostí. (Později, jak bude popsáno, se zjevně podmínky pro poníky poněkud zlepšily ale až hluboko do dvacátého století byla bitva o přežití krutá.)
Ti kopaničáři, kteří žili blízko několika málo měst si mohli vydělat něco peněz pronajímáním poníků návštěvníkům jako na příklad námořnímu lodnímu lékaři v roce 1780. Svoje putování popisuje: ... opatřili nám malé koně a my jsme vyrazili přes kopce, slatiny, útesy a kamení. Klusali jsme po okraji strašlivých srázů, kde bych se neodvažoval svěřit se nejlepšímu anglickému loveckému koni. Pohyby těchto malých Shetlandských koní byly tak rychlé a náhlé, že jsem několikrát jen tak,tak nespadl s jejich hřbetu.
Námořníci z holandské rybářské flotily znamenali jiný zdroj příjmů. Po přistání v Lerwicku si námořníci najímali poníky, protože holandští lékaři předepisovali jízdu na koni jako lék, tak i jako prevenci proti nemocím, které je trápily za dlouhého pobytu na lodi. Ve své "A Tour trough the Islands of Orkney and Shetland" [Putování po Orknejských a Shetlandských ostrovech] podává Low zábavný popis, jak lstiví Shetlandští využívají většinu svých příležitostí.
konec místa. Tohle společně s penězi za jejich stocking je veškerá hotovost, kterou mají od začátku až do koce roku. Najímání koní zde není s výjimkou letních měsíců, kdy jsou na pobřeží Holanďané, požadováno. V této době přivádějí někteří vesničané své koně Holanďanům k ježdění. A musím se přiznat, že bych se neodvážil svěřit svůj život ani Gravensend, jednomu z jejich nejlepších plavidel, kdyby nebyli lepšími námořníky než jezdci na koních.Kousek nad městem (Lerwick) je místo, asi čtvrt míle dlouhé a pěkně rovní, což se na Shetlandech vyskytuje jenom zřídka. Sem venkované přicházejí se svými koni a dotazují se holandsky, kdo si chce zarajtovat. Okamžitě se přihrne neohrabaný Holanďan, dá venkovanovi doublekee (to jsou dvě pence) a potom nasedne. Majitel koně začne zvíře okamžitě bít a bodne je špičkou své hole do ocasu. Potom ejhle, v okamžiku je Holanďan dole. Vstane a zase nasedne, ale protože je to podruhé, musí dát další doublkee a vzácně to chvíli trvá, než je zase dole, takže často chlapík vydělá půlšilink, než se Holanďan dostane na druhý Ledaže by se některému Holanďanovi zalíbily vesničanovy koně. Potom se snaží dobře vydělat, když prodá za libru Holanďanovi koně, kterého by od něj soused nekoupil ani za tři půlkoruny.
Low také zaznamenává, že poníky také kupovali cizinci jako kuriositu a na ježdění pro děti za cenu od 20 do 30 šilinků.
Postupně, jak Shetlandy navštěvovalo stále více lidí, množily se i zprávy o ponících. Téměř všichni se zmiňovali o jejich tvrdosti a vyjadřovali úžas, který často přecházel v nedůvěru, nad jejich silou, vhodnosti pro ježdění a jejich vrozeným instinktem pro přežití.
Rozkošná historka, která plně ilustruje tyto kvality, se objevuje v roce 1809 v "A Viev of the Ancient and Present State of the Zetland Inslandes" [Pohled na starodávný a současný stav Shetlandských ostrovů], který napsal Edmonstone a v němž popisuje putování na koni, které podnikl se svými dvěma přáteli.
Vzdálenost, kterou jsme měli urazit byla pět mil a samozřejmě ležela na vrcholu bažinaté vrchoviny, kde nebylo ani zdání po nějakém otisku lidské nohy. Vůdce neopomenul zdůraznit, že pro nás vybral tu nejlepší trasu a my jsme museli dělat mnoho oklik, abychom se vyhnuli mokrým a bažinatým částem vrchoviny. Cestu jsme dokončili jakž, takž dobře. Ale urazili jsme sotva půl míle návratu, když jsme zjistili, že postrádáme vůdce a sami se zamotali do velmi husté mlhy. Já jsem navrhoval, že bychom měli počkat, až se mlha rozpustí ale jeden z pánů si myslel, že by bylo lepší pokračovat a nechal koně, aby si vybral, cestu, kterou bude považovat za správnou. S tímto návrhem jsme souhlasili a koně nás dovezly zpět v čase kratším, než jsme potřebovali na cestu tam. Okliky, po nichž při některých příležitostech šli, byly tak veliké, že nás to svádělo i k domněnce, že sami jdou se stejnou nejistotou jako my. Naše obavy se ale rozplynuly, když jsme zjistili, že nás po jisté době dovedli k místu, kde jsme, jak jsme si vybavili, přerušili v předešlé části dne svůj postup a kde jsme zřetelně viděli v mechu jejich stopy, které tam zanechali. Když jsme se blížili k cíli svého putování, mlha se rozpustila a my byli asi jeden a půl míle před cílem, koně se s odměřeností značně odchýlily od trasy, kterou nám předepsal náš vůdce a dovedly nás do cíle po cestě, která byla mnohem sušší a rovnější než ta ranní trasa.
Byl jsme velice udiven a současně potěšen tímto projevem paměti a prozíravosti. zdálo se, že jsou na různých úvozech této pahorkatiny vedeni spíše čichem nebo svými předešlými stopami, i když na úsecích cesty s intenzívnějšími vřesovišti, jsem si myslel, že by to bylo velice nepoužitelné. Když však přišly do terénu, který již z dřívějška znaly, volily trasu, která se podle zkušenosti jevila jako nejlepší.
I když v předchozím líčení často používáme slova "cesta", bude pravděpodobně přesnějším popisem slovo "stezka" (track), protože na Shetlandech nebylo až do pozdního 19. století žádných stavěných cest. Z toho i plyne životní význam poníků jako jediného dopravního prostředku pro obyvatelstvo. Povozy s koly nebyly známy až do druhé nebo třetí dekády tohoto století (20.) Jedna z prvních zpráv pochází od Christiana Ployera, když popisuje, jak ho v roce 1839 vozili okolo Lerwicku na vozíku taženém poníky.
Sir Walter Scott se ve své zprávě z roku 1814 zmiňuje o tom, že by poník v několika řídkých případech mohl klopýtnout. Poznamenává, že při návratu ze Scalloway do Lerwicku jeho poník při sestupování se svahu klopýtl. Sedlo se zakymácelo, protože mělo jenom jeden podbřišník a ten byl ještě příliš dlouhý a dopadlo mi na záda. Život kopaničářů byl bez pochyby velice tvrdý, takže sotva měli čas na něco jiného než na práci, aby nasytili a oblékli sebe a svoji rodinu. Přesto však chodili do místního kostela každou neděli. Rozkošnou, vzpomínky vzbuzující a jak se dalo očekávat, poněkud romantizující zprávu podává Hibbert v
pochází z roku 1821. Popisuje v ní, jak jakýsi kopaničář putoval na Unstu do Baliasta Kirk.
Dorazil jsem tam v sobotu ráno. Valeští domorodci byli všichni na nohou, chystali se na cestu do kostela v Baliasta. Vesničan se vracel domů ze svých bezútěšných pozemků, kde chytil neokovaného poníka, který ho měl doprovázet do farního kostela. Nepoužil žádného hřebla na zvířecí hřívu, která, ponechána přírodní péči "se velice rychle [fofrem] rozcuchala a tančila při jakémkoli větru". Poník byl ozdoben moderním sedlem a uzdečkou, zatímco na krku visela několik yardů dlouhá, pečlivě svinutá šňůra: na jejím konci se houpal krátký zašpičatělý kolík. Shetlanďan nasedl na svého mrňavého oře. Jeho připnuté ostruhy občas škrtaly o zem. Ale mezi nemalou skupinou putujících do kostela zdobili ženy a chlapci hřbety svých Shetlandů mnohem lépe než dlouhonozí dospělí mužského pohlaví, kteří museli občas velice rychle zvednout svoje nohy, aby se vyhnuli nárazu do náhodných balvanů, roztroušených porůznu po cestě. Houf dam se zjevil hned za nimi, seděly po mužském způsobu na svých trpasličích ořích, kteří si to metli s obdivuhodnou čilostí a "okouzlovali svět svým vznešeným koňstvím". Farníci konečně dorazili ke kostelu, kde každý jezdec, ať vznešený nebo sprostný, postupně hledal kousek zeleného místa, jaký se dal najít a po sesednutí pečlivě odmotal provaz, který mělo zvíře uvázán na krku. Kolík na konci provazu se potom zarazil do země a zdálo se, že oř je dostatečně opatřen po dobu bohoslužeb stejně jako v jiných méně primitivních částech Británie, kde by se muselo zajet až do hospody a svěřit péči o koně některému drzému [hubatému] podomkovi ve stáji.
Zdá se to divné, když pročítáte různé dřívější popisy, že jedinou povrchní zmínkou je popis práce, kterou poníci konají při nošení rašeliny z hor domů. Může to být tím, že většina těchto pisatelů byli návštěvníci, kteří používali poníky jako dopravní prostředek a nebyli zapojeni do každodenního pracovního života kopaničářů. Potvrzuje to snad i ta skutečnost, že odkazy, pokud jsou pocházejí ze Statistical Account of the Shetland Islands by
Ministers of the Respective Parishes and of the Superintendent of the Commitee of the Society of the Sons and Daughters of the Clergy [Statistická zpráva o Shetlandských ostrovech od duchovního správce vztahující se k farnosti superintendenta výboru Společnosti synů a dcer duchovenstva], vydané v roce 1841. Kněz farnosti Unst v ní zaznamenávám že:
Rašelina z vrchoviny Valleyfield a Saxa Vord je jediným druhem paliva, které pachtýři používají a které si opatřují s vysokým vynaložením práce a za veliké náklady, obzvláště ve východní části ostrovů, kde už jsou zásoby rašeliny téměř vyčerpány. Kromě práce, spojené s jejím dobýváním a sušením, musí lidé každého léta zaměstnávat po dobu pěti až šesti týdnů osm až deset koní, aby rašelinu dostali domů. Rašelinu musí nakládat na koně další osoba a koně pohání další jeden nebo dva chlapci ...
Tentýž duchovní zaznamenává barevnou škálu poníků - bílou černou, ryzou, šedou, plavou, smetanovou, straky a velikost, která se pohybuje v rozmezí od 28 inchů (71 cm) do 44 inchů (112 cm). Na rozdíl od Hibberta poznamenává, že jenom zřídka je vidět jednotlivce jedoucího na koni do kostela.
Jedním z nejbystřejších pozorování v této Statistické zprávě byla zpráva pro North Mavina, protože podává první náznaky praxe, která měla zřejmě zhoubný vliv na chov - totiž to, že se, jak rostly příležitosti, prodávali nejlepší poníci. Kdo by mohl kopaničáře, při pohledu na jejich strašnou bídu, obviňovat že myslí více na dnešek, než na zítřek. Tento duchovní však vidí dále:
O chovu koní se říká, že v několika minulých létech velice upadl a důvodem je, že se vždy prodávaly nejlepší koně a pro chov se nechávaly jenom koně podřadného vzhledu. A nikdy se to nezlepší, dokud chovatelé nezasáhnou a neprosadí vyhlášení zákona, což mohou snadno udělat, že nejlepší koně musí vždy zůstat, což musí být konečným zájmem jak statkářů tak i nájemníků.
Na konci zprávy komentuje praktický lékař z Unstu Laurence Edmonston o "zhoubné praxi" křížení poníků s s velkými a protismyslnými plemeny ze Skotska, jehož potomstvo, jak se dalo čekat, je přehlídkou všech špatných znaků s několika dobrými po rodičích, čímž podporuje mínění kněze Mavina. Šel ještě dále a navrhoval: "Jedním, velice zřejmým a snadným způsobem, jak docílit zlepšení by bylo, aby vlastníci drželi hřebce dobré kvality a zralého věku v různých oblastech pro všeobecné použití a aby trvali na odstranění všech nevhodných a tak by se dosáhlo toho, že by žádná strana neutrpěla ztrátu." Očekával, že by za takových podmínek během 30 let nebo delší doby, navrhovaný postup zlepšil obecný standard, v době kdy byli silní poníci požadováni do dolů. A za více než 50 let by schéma hřebců, jak bylo zavedeno v tomto století pokračovalo ve zlepšování chovu až do dnešních dnů.
Je pozoruhodné, že se v ocitovaných zprávách o ponících téměř vždy mluví jako o koních s výjimkou několika pisatelů, kteří ostrovy navštívili. Článek v "The Scotchman" z roku 1898 nabízí vysvětlení. Konstatuje, že název "pony" je na Shetlandech tak nedávného původu, že lze pochybovat o tom, že jej znali prarodiče dnešní generace. Pokračuje, název se nikdy nepoužíval při běžném styku mezi místními lidmi. Používal se jenom při hovoru s cizinci. "Kdyby někdo mluvil se svým sousedem o svých ponících, považovali by ho za směšného, jako kdyby se pokoušel mluvit Cokney English
(pokleslý londýnský dialekt z East Endu)". Jméno "Sheltie" bylo zavedeno později. Podle The Scotchman měli poníci jiná jména. Během období Udal (období, kdy převažovaly dánské pachtovní zákony), byli známi pod názvem "heste". Heste bylo běžně užívané slovo a bylo spojeno s názvy různých míst na ostrovech jako Hestataining, Hestenfiord, Hestensetter, Hestingfott a Hestamires.