Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shetlandský ponny

17. 10. 2008

 

Pro Shetlandské plemeno je 19. století nesmírně významné. Jak se stupňovaly cestování a komunikace mezi Shetlandami a hlavním územím Británie a mezi Shetlandami a Evropou, se široko daleko šířily zprávy o kvalitách poníků a jak již bylo řečeno, řada jich byla prodána jako kuriozita a pro děti na ježdění.Při nejmenším několik jich koupili návštěvníci ostrovů již v 17. století, odekdy se zachovaly záznamy, že cizincům - snad Holanďanům byli prodáni poníci, jak to je popsáno v předchozí kapitole.     
Přesto není žádných náznaků, že by v té době opouštěl ostrovy větší počet poníků. Bylo to až začátkem 19. století, kdy Edmonstone podává zprávu o exportu v mnohem větším měřítku. V roce 1809 zaznamenal, že bylo exportováno 150 poníků, aby jich v létech 1824 a 1825 následovalo dalších 92, případně 140. Je jisté, že někteří z nich šli na hlavní britské území, jak se Maurice Cox zmiňuje, že v roce 1815 existovalo stádo Shetlandů v Ickwothy Suffolk, na sídle Marquis of Bristol. Stáda Shetlandů se stala populárním symbolem řady "honosných domů" jako varianta mnohem obvyklejších stád vysoké. Poníci navíc byli atraktivnější, protože si je mohly osedlávat domácí děti a často byli zapřaháni do malých a miniaturních vozíků, které potom dá mi řídily. Poptávka po Shetlandech z těchto posledních dvou důvodů velice vzrůstala během 19. a na začátku 20 století.
Brzy následoval vývoz vzdálenějších a často mnohem exotičtějších míst určení. V roce 1850 publikovaly The Illustrated London News podrobnosti o 8 ponících (3 hnědáci, 5 vraníků), které prodal pan Orton z Wapingu agentovi pro egyptského pašu. Jejich výšky byly v rozmezí 35 až 37 inchů (89 - cm) a byli ohodnoceni na asi 15 liber šterlinků.    
Poníky pan Orton zapřáhal a ve čtyřspřeží s nimi jezdil každý den. Byli určeni pro vyjížďky pašových dětí, šestispřeží v malém kočáru, který vyrobil King`s of Long-acre, zatímco postroje, které byly popsány jako vynikající, vyrobil známý sedlář Gibson`s z New Coventry Street. Zpráva usuzuje, že poníci byli při předvádění těžkopádní ale před naloděním byli připraveni do lepší kondice. Pašův agent byl, jak jsme vyrozuměli německý veterinář a Master of the Horse to His Highness (podkoní jeho veličenstva). Mezi prvními zásilkami poníků, které putovaly mimo Evropu byla dvaceti čtyř členná skupina, v níž byli i dva hřebci, která plula do Austrálie na lodi General Nowell nebo Norfolk (podle toho která ze dvou zpráv je správná). Do Melbourned dorazila v prosinci 1857. Na neštěstí bylo vyloděno jenom 20 poníků, 4 klisny plavbu nepřežily.
První zaznamenaný vývoz do Spojených států v roce 1885 se skládal ze 75 poníků. Po něm následovalo v roce 1887 dalších 129. Všechny je vyvážel Eli Elliot a poníci byli určeni dětem na ježdění a do zápřeže.
Bezpochyby k nejvýznamnějšímu vývozu z ostrovů došlo poté, co parlament vydal v roce 1842 zákon, "Mines Act", který zakazoval v podzemních uhelných dolech práci žen a dětí, mladších než deset let. Předtím ženy a děti dopravovaly uhlí porubu, zprvu v koších na zádech, později na saních a nakonec v kádích na kolečkách, které táhly nebo tlačily úzkými, nízkými chodbami, kudy se často protáhly jenom tak, že lezly po čtyřech. Vydání tohoto zákona mělo trvalý vliv na chov Shetlandů.
Koně a poníci byli používáni v uhelných dolech pro řadu úkolů celá staletí od té doby, kdy doly začaly být něčím více, než jenom dírou v zemi. Všeobecně však nebyli používáni pod zemí. Od poloviny 19. století se uhelné doly začaly mohutně rozvíjet. Měly dlouhé chodby, rozprostírající se horizontálně od hlubokých svislých šachet a když používání žen a dětí bylo zákonem zakázáno, majitelé dolů se začali rozhlížet po náhradě. Našli ji v postavě poníků. Poníků, kteří byli dostatečně malí, aby mohli pracovat v prostorově stísněných podmínkách.
Poptávka po těchto malých ponících dramaticky vzrostla. Prvními požadavky bylo, aby kromě malé postavy byli také dostatečně silní a aby měli klidnou povahu. Vůbec to nepřekvapuje, že Shetlandi byli všeobecně uznáni za velmi vyhovující pro práci pod zemí.
Na Shetlandech se začali ponící vyvážet (vždy samci, kobylky se nikdy nepoužívaly) do uhelných dolů na severo-východě Anglie ihned jakmile byl Důlní zákon odhlasován. Pro kopaničáře to nemohlo přijít ve vhodnější dobu. Pro kopaničáře, kteří byli chronicky chudáci, to přišlo snad v nejvhodnější dobu. V té době byli v nejhorším stavu, způsobeném bramborovým hladomorem. Přivítali nový a ze začátku mnohem stálejší zájem o své poníky. Jak se předvídalo, ceny stouply. Zvířata, která se v roce 1841 prodávala za jednu libru a deset shilinků, měla téměř okamžitě cenu čtyř liber (i když často včetně dodání až na šachtu). Ceny brzy dosáhly pěti liber a deseti šilinků za dvouletého hřebečka a osmi liber a deseti shilinků za dospělého poníka, dokud ceny nestouply na 12 liber v roce 1861.
Zatímco pro kopaničáře byl tento obchod manou z nebe, na chov Shetlandů měl neblahý vliv. Jak už jsme se zmínila, kopaničáři si zvykli prodávat svoje nejlepší poníky a málo pozornosti, pokud vůbec jakou, věnovali řádným zásadám vedení chovu. Tato krátkozraká praxe pokračovala, ovšem v mnohem rozsáhlejším stupni. A situace byla o to horší, že se v dolech na práci používali jenom hřebci. Zatímco dříve bylo příliš mnoho hřebců, kteří se zúčastňovali neřízené plemenitby, teď jich bylo velice málo a navíc ještě bídné kvality. To způsobilo nejenom to, že se vzrůstající měrou rodilo stále více nekvalitních zvířat ale i to, že se klisny hřebily až každým druhým rokem. Do jisté míry se to vyskytovalo i dříve díky zavedené praxi, že se hříbata nechávala u matek přes zimu. Ať už jsou argumenty pro tuto praxi i proti ní jakékoli, výsledek byl neoddiskutovatelný. Silný vzrůst kvality hřebců a z dlouhodobého hlediska dobrý plemenný materiál. Obrázek o tom, jaký vliv to mělo vyjádřeno čísly, si lze udělat z odhadu, že zatímco v roce 1822 bylo na Shetlandech okolo 10.000 poníků, klesal postupně počet koní a poníků až v roce 1870 jich bylo méně než 5.000.
Naštěstí začala okolo poloviny 19. století řada držitelů půdy na Shetlandech brát chov poníků vážně a začala zakládat chovy. Oni, společně s některými obchodníky a lepšími dealery se na situaci dívali z dlouhodobých hledisek a budoucnost chovu a dlouhodobá prosperita Shetlandů jim ležela na srdci. Aby udrželi počty poníků, dávali někteří dealeři klisny kopaničářovi, který si nemohl dovolit tuto klisnu koupit, za předpokladu, že se předtím nejprve zřekl všech hříbat. Tito poníci se nazývali "halvers pony" (poloviční poník).
Držitelé půdy si uvědomovali, že hrozí nebezpečí zničení chovu a ve snaze alespoň poněkud zachránit situaci, chovali na své půdě dobré plemeníky a povzbuzovali kopaničáře, aby k nim za velmi malý poplatek posílali svoje klisny. Předními mezi těmito majiteli chovů byli Alexander Sandison z Uyeasoundu, Unst, John Anderson & Sons z Hillswicku a pan John Bruce ze Sunburghu. Pan Sandison vybudoval početný chov a vychoval několik vynikajících poníků. Řada z nich byla vyvezena na hlavní území Anglie jako základní materiál pro nové chovatele (viz kapitolu 6).
Dealeři, jejichž zájmem bylo mít na prodej lepší poníky a kteří vykoupili většinu hřebečků a hřebců pro doly, začali potom vracet některé z nejlepších zpět zemědělcům ? (scattald), aby vylepšili chov.
Tak to byli držitelé půdy a dealerové na ostrovech, kdo se jako první snažili poníky vylepšovat i když jenom v relativně malém rozsahu. V roce 1873 se na scéně objevil člověk, který společně se svým synem, měl největší dlouhodobý vliv na chov Shetlandů. Byl to anglický aristokrat, 5. Marquis of Londonderry, který vlastnil řadu uhelných dolů okolo Seaham, Co. Durham, na severo-východě Anglie. Shetlandy používal asi od roku 1850 jako důlní poníky. Stáj (chovnou skupinu) měl v Durhamu. Řídil ji pan Robert Brydon a k němu dovážel poníky z ostrovů. Celou řadu let se Lord Londonderry zabýval zhoršujícím se standardem a vhodností poníků přicházejících ze Shetland a rozhodl se, něco s tím udělat. Získal pastviny na ostrovech Bressay a Noss, těsně u Lerwicku a založil hřebčín, řízený panem J. J. R. Meiklejohnem.
Specielním cílem hřebčína byl chov poníků pro doly - poníků. kteří by byli silní, "měli maximální možnou hmotnost a byli tak nízko u země, jak se jen dalo docílit". Nakonec pánové Brydon a Meiklejohn procestovali důkladně ostrovy a nakoupili ty nejlepší klisny, které se daly sehnat a okolo dvou set hřebečků a hřebců. Nepřekvapuje, že Bryndon popsal poníky jako nevyrovnané stádo. Bylo však z nich pečlivě vybráno šest hřebců a ti byli použiti na jaře 1874 k založení chovu (hřebčína). Ukázalo se, že dva z těchto hřebců, Jack 16 a Prince of Thule, měli mimořádný a trvalý vliv na chov, jak bude popsáno v další kapitole. Robert Brydon, píšící v Horses of the British Empire (Koně Britského Království), poznamenává, že první hříbata vzešlá z tohoto připařování vykazovala pozoruhodná zlepšení proti průměrným hříbatům na ostrovech.
Z raných fotografií je vidno, že četní poníci kopaničářů byli daleko od toho, aby byli malými, silnými zvířaty, jaká vyžadovaly doly. Těžko se dá generalizovat, protože jak už jsem popsala, typy na ostrovech vykazovaly velikou variabilitu. Četné skupiny kopaničářů žily od sebe izolovány, jak byli zemědělci, a typ silně závisel na hřebci, který byl k dispozici. Na fotografiích je vidět že mnoho poníků, i když ne všickni, jsou lehcí, s delšíma nohama a slabšími kostmi ve srovnání s tím, co se požadovalo pro doly. Je to bez pochyby částečně důsledkem nedostatků chovatelské strategie ale nesmíme zapomínat, že Shetlandi se v první řadě používali jako nosná zvířata a zvířata pod sedlo a až na několik výjimek ne jako tažní poníci.
Cílem Londoderryho chovu však bylo vyšlechtit silné, malé, tažné zvíře s nízko nesenou hlavou. A při pečlivé selekci, pozoruhodném množství rozvážné příbuzenské plemenitby a dokonalém umění to zvládli. Brydon byl zvěrolékař a bez pochyby vnesl do postupu šlechtění jistou vědeckou zručnost ale co navíc, on i Meiklejohn museli být brilantními dobytkáři (zootechniky). Používání tak úzké příbuzenské plemenitby (bude podrobněji popsána v další kapitole) s neoddiskutovatelným úspěchem a se zřejmým vyloučením potíží, které se mohly vyskytnout, svědčí o schopnostech mimořádně vysokého stupně.
Co bylo označováno za "Londonderryho typ", byl poník s lepší kostrou, a hmotností, s dobrými klouby a končetinami a co hlavního, s absencí nejnápadnějších vad v utváření těla, jako jsou slabé zadní nohy, krátká spadající záď a s nedostatkem dobrých druhotných věcí, které byly běžné u ostrovních poníků té doby. ?? Na druhé straně dr. a paní Doglasovi kritizovali tendenci k rovnosti zad a nízkému kohoutku - znakům, které by mohly být žádoucí u typu poníků, utčených k tahu. Bez diskuse je, že Londonderryho hřebčín produkoval sled hřebců a kobyl, kteří dalekosáhle ovlivnili chov, ovlivňování, který trvá až do dnešních dní.
V tomto stádiu je zajímavé, porovnat řízení chovu Londonderryho poníků z ostrovů Bressay a Noss s obvyklou praxí kopaničářů. Když si to mohli kopaničáři dovolit, dostávali jejich poníci trávu a brambory, jako doplněk ke hrubé pastvě, která byla jejich běžnou dietou. Spásají (jako se pasou dodnes) hrubou trávu, ostřici, rákosí a někdy vřes. (Většina původních poníků žere některé vřesy, podle roční doby a na Shetlandech poskytuje vřes poníkům dobré, suché lože, na němž lehávají, když jsou v pahorkatině.) Poníci, kteří mají přístup k pobřeží žerou mořské rasy a chaluhy. Také je vidět, jak nohama přehrabují veliké hromady řas, které se kupí na pobřeží po bouřkách. Žerou i mladé výhonky trávy, které pod těmito hromadami rostou.
Je vcelku bez diskuse, že Londonderryho vedení chovu poníků značně převažovalo všechno, co si mohli dovolit kopaničáři. Londonderryho hříbata se odstavovala v listopadu, převáděla se na dobrou pastvu a když bylo zapotřebí, dostávala seno. Měla velikou stáj, kde se mohla schovávat ale nikdy tam nebyla "chována" v moderním slova smyslu a tak se udržovala jejich odolnost. V létě vyháněli mladé poníky do pahorkatiny, zatímco klisny zůstávaly na starých pastvinách blízko pobřeží, kde spásaly spoustu mořských chaluh. Hřebečci a klisničky chodili spolu jako jednoletci a jako dvouletci byli oddělováni. Někdy mohla být dobrá, silná dvouletá klisna připuštěna ale obvykleji se tříleté a starší klisny rozdělovaly do dvanácti až patnáctičlenných skupin. Ke každé skupině se přiděloval pečlivě vybraný hřebec. Jak zdůraznil pan Meiklejohn, byla tato metoda velice úspěšná jak při zvyšování kvality hříbat, tak i při zajišťování pravidelné každoroční hřebnosti co největšího počtu klisen.
Založení Londonderryho hřebčína bylo prvním ze dvou velice závažných činů pro chov Shetlandů v poslední čtvrtině 19. století. Druhým pak bylo v roce 1890 založení Sdružení plemenné knihy Shetlandů - prvního takového sdružení pro jakýkoli horský (Mountain) nebo slatinný Moorland) chov.
Existoval dřívější pokus z roku 1868 na vytvoření "Asociace pro zlepšení chovu koní a poníků na Shetlandech". Členy výboru byla tak dobře známá jména jako pan John Bruce ze Sumburghu a pan Robert Bryce ze Symbisteru. Adsociace se zabývala všemi plemeny a navrhovala, aby se pro klisny sedláků a kopaničářů dovezli norští hřebci. Z toho je zapotřebí vyvodit závěr, že cílem, bylo zlepšení spíše toho, co bylo na ostrovech známo jako "pracovní koně" (většinou kříženci), než Shetlandských poníků. Existovaly plány na získání půdy přilehlé k Lerwicku pro krocení a trénink poníků a pro dostihy poníků. Záznamy asociace jsou neúplné. Konečně byla zlikvidována v roce 1878, zjevně pro nedostatek podpory.
Takový osud nepostihl sdružení, založené v roce 1890, jehož prvním presidentem byl šestý Marquis of Londonderry, který získal titul po smrti svého otce v roce 1884. Sekretářem byl pan George
Brusce z Aberdeenu a výbor se skládal z Pánů Johna Bruce (Sumburgh), Gilbert Anderson (Hillswick), Anderson Manson (Laxfirth), Alexander Sandison (Uyeasound) a J.J.R. Meiklejohn (Bressay), posledních pět ze Shetland a Gavin Haddie (Dalmuinzie), R. McDonaldd (Cluny Estate), James Duncan (Inverness) a Robert Bryndon (Seaham Harbour, County Durham).
První plemenná kniha byla vydána v roce 1891 a obsahovala seznam 111 členů (většinou kopaničářů) bylo v ní zapsáno 48 hřebců, narozených před 1. lednem 1886 a 408 klisen, které dávaly hříbata před 1. zářím 1890. Všechny tyto poníky zkontroloval výbor na správnost typu a stavbu těla. Tato kniha je také velice důležitá pro tři články o různých aspektech poníků té doby. Plemenná kniha se od roku 1891 publikuje jednou za rok, s výjimkou let obou světových válek a doby krize.
Vzdor zájmu, který vzrůstal po založení sdružení a po publikování plemenné knihy, mnoho chovatelů na ostrovech svoje poníky nezaregistrovalo. Plemenná kniha byla uzavřena v roce 1905 ale až do této doby se do ní mohly zapisovat klisny, aniž by byla registrovány jejich předchozí generace. Na žádost Zetland County Council (Shetlandská krajská rada), která odhadovala, že stále ještě existuje mnoho čistokrevných, neregistrovaných poníků (uvažovalo se o asi 1000 klisnách), otevřela se plemenná kniha znovu v roce 1908. Maurice Cox předpokládá, že hlavním důvodem žádosti byl nátlak, který vyvíjela skupina chovatelů a dealerů na ostrovech, skupina, která vyvážela do Ameriky a do Kanady. Tyto země zavedly vysoká cla na poníky, kteří nebyli registrováni a vývozci nenacházeli na Shetlandech dostatek registrovaných poníků,aby mohli uspokojit svůj trh.
Ať už byly důvody jakékoli, pět členů Rady bylo pověřeno kontrolou klisen ale ve skutečnosti jich prošlo něco přes 400 a byly zapsány do svazku 21. Bylo to až do doby o 30 let později, kdy ve svazku 44 bylo schváleno 1000 klisen k zápisu. V roce 1971 byla kniha znovu zavřena, v té době bylo zkontrolováno 2145 klisen.
Krátce poté, co byla plemenná kniha otevřena, byl založeno konkurenční (soupeřící) sdružení s názvem Shetland Islands Pony Stud Book Society a vydalo svoji první plemennou knihu v roce 1909. Z následujícího výtahu z úvodu k této plemenné knize jasně vyplývá, že mezi těmito dvěma sdruženími nepanovaly nejlepší vztahy.
Jenom lidé neinformovaní o stavu obchodu se Shetlandskými poníky na Shetlandských ostrovech mohou považovat za přirozenou otázku - "proč by měla existovat další plemenná kniha Shetlandských poníků; nestačí jedna plemenná kniha? Byla-li původní plemenná kniha Shetlandských poníků založena, aby zaregistrovala všechny Shetlandské poníky dobrého původu, věc by mohla vypadat jinak. Když se však zamítalo zapsání nejen poníků s dobrým původem ale dokonce poníků s rodokmenem stejně dobrým, jako byl rodokmen poníků do plemenné knihy zapsaných a navíc bez jakéhokoli dostatečného zdůvodnění, je jenom přiměřené, že majitelé vyloučených zvířat se začali zajímat o svoje vlastní zájmy. Plemenná kniha, která odmítá zaregistrovat ta zvířata, jejichž jméno nese, není plemennou knihou v žádném smyslu. Může se považovat pouze za seznam zvířat tohoto druhu, která patří jistým individuím, která jsou ochotna v určitou dobu platit za to, že se jejich zvířata inzerují.
Pisatel pokračuje a říká, že plemenná kniha je otevřena pro registrování všech Shetlandských poníků, vlastněných a chovaných na území Shetland, kteří neměří více než 43 inche (109 cm) u hřebců a klisen ve čtyřech létech, zatímco klisny ve věku 3 let jsou způsobilé k registraci, za předpokladu že nejsou vyšší než 41 inchů (104 cm). Letmá přehlídka vstupů do prvního svazku ukazuje daleko větší podíl poníků měřících více než 40 inchů (101 cm) než v roce 1891 v původní plemenné knize.
I když většina ze 336 členů byla majiteli poníků, je snad významné, že ze 20 funkcionáčů byli jenom 4 majitelé poníků a 10 jich bylo krajskými radními. Naznačovalo se, že sdružení bylo založeno z jediného důvodu, jako zdroj exportních certifikátů pro poníky, kteří nebyli přijati původním sdružením. Skutečnost, že tak mnoho místních radních bylo funkcionáři naznačuje cynicky, že příjmy z exportu do krajské pokladny byly pro ně mnohem důležitější, než zlepšování plemena. Na neštěstí pro sdružení, americká vláda odmítla uznání její registrace i když kanadská vláda ji uznala. To vyvolalo trpké útoky na původní sdružení (označované jako Aberdeen Society) ve druhém svazku plemenné knihy.Výbor bez pochybností konstatoval, že ztráta amerického trhu, důvod existence Island Society (Ostrovního sdružení), přestal existovat. Byly vydány další dva svazky plemenné knihy ale ztráta trhů, společně s předvečerem První světové války znamenaly konec krátkého života tohoto sdružení.